Emigrovat z Československé socialistické republiky na Západ bylo snem snad každého normálního člověka v nenormálním systému, který komunistická strana udržovala v zemi od „vítězného února“ roku 1948 až do listopadové revoluce v roce 1989. Z železné klece se dalo uniknout několika způsoby, ale ani jeden nebyl bez rizika. Získat cestovní doložku od policie nebylo snadné, a pokud se o ni ucházela celá rodina, většinou neuspěla. Kdo chtěl odejít stůj co stůj, musel hranice překročit ilegálně.

Tito odvážní cestovatelé se nejčastěji uchylovali do útrob osobních i nákladních aut, různých plavidel nebo vlaků. Někteří se snažili přeplavat řeky Dunaj, Moravu nebo Dyji, jiní přestřihli ostnatý drát nebo podkopali zeď. Byli i tací, kteří k proražení hraničních závor použili autobus, tatrovku nebo autojeřáb. Bohužel mnoho pokusů skončilo tragicky.

Zvláštní skupinu uprchlíků tvořili technicky mimořádně zdatní jedinci. K těmto dobyvatelům železné opony patří slavný cyklistický závodník Robert Hutyra s horkovzdušným balonem, Vladimír Beneš s vlastnoručně vyrobeným tankem, Ivo Žďárský s motorovým rogalem, konstruktér vrtulníků František Lacnak anebo vynálezce akvaskútru Němec Bert Boettgner. Všechny tyto muže a mnoho dalších spojovala kromě zručnosti a touhy po svobodě také víra, že na Západě uplatní své nevšední schopnosti způsobem, jakým doma nemohli.

Šedesátá léta minulého století. V socialistickém Československu komunistická strana upevňuje svoje vedoucí postavení. O mocenský vliv ve státě a rovnocenné postavení usiluje i Ministerstvo obrany ČSSR. Informace mají cenu zlata. Kontrarozvědka proto pověří jistého pražského psychologa, aby v praxi vyzkoušel svůj dlouho chystaný projekt dětských agentů. Podle jeho slov jsou děti nejlacinější „materiál“ pro sledování a odposlouchávání. Vybírají se mimořádně inteligentní chlapci ve věku od devíti let z chudých rodin, přičemž každý z nich vyniká v něčem jiném. Cílem projektu financovaného ministerstvem obrany, o kterém ví jen úzká skupina lidí, je zajistit si pro případ potřeby kompromitující informace o protivníkovi. Sověti tento záměr nejprve zamítají, po prvních úspěšných výsledcích v Československu však začínají s výcvikem malých špionů i oni. Podobné výcvikové programy nakonec probíhaly patrně v celé Varšavské smlouvě. Po pádu železné opony byly všechny relevantní materiály skartovány. Zůstalo jen svědectví člověka, který byl jedním z československých dětských špionů.